Myslím si, že radikálne opatrenia by mali byť zamerané hlavne na stopnutie akýchkoľvek presunov peňazí zo štátnych pokladní (čiže od ľudí) do tých čiernych dier.

Je to naozaj choré očakávať, že to čo skrachovalo zachráni jeden balík peňazí. Keď to raz skrachovalo, tak tam musí byť nejaký dôvod. Neexistuje aby za to niekto nebol zodpovedný - to si musí niekto odskákať. Treba nechať nech padnú na hubu všetky tie megakoncerny a finančné domy. Ak sa do nich prepumpujú peniaze ľudí, aj tak to nevyrieši situáciu a na svete bude väčšia chudoba.

Mám pocit, že si situácia vyžaduje obyčajné sedliacke myslenie...

Absolútne s Tebou súhlasím. A to si teraz predstav koľko je len na Slovensku ľudí, ktorí si stále myslia ako už žiadna kríza nehrozí, ako si len zopár ľudí vymýšľa poplašné správy...veď predsa ich miláčik- obľúbený politik povedal, že on predsa nedopustí, aby sa im čokoľvek stalo. Je tu len a len pre nich a je to človek so sociálnym cítením. Je mi z toho normálne....nebudem sa špatne vyjadrovať.

Tiež to nevidím pozitívne. V januari, ci februari, co sme mali intenzivnu debatu, tak už vtedy existovali navrhy odbornikov na platidlo a meny, aby sa vratil zlaty štandart a tí dobrodruhovia, čo majú túžbu zostať v tych pyramidovych hrach typu - derivaty, zamaskovane balíčky hypotekarnych založnych listov..atd. nech menia prave platidlo viazane na zlato (resp.iny cenny kov) za žetony ako v rulete a vyihraju sa do sytosti. No a vieme ako to pri hazardnych hrach chodi. Niekto vyhra a niekto prehrá. Len nech sa ukončí to prelievanie obrovských strát na plecia občanov, čo by sa na také riskantné hry nenechali nikdy nahovoriť.
Kto nájde odvahu poprevracať stoly peňazomencom?

http://www.sme.sk/c/4842059/obama-kr...a-poctami.html

Darmo to kritizuje, lebo inak hovori a inak kona. Povodcovia už mali mat davno elektricke kresla za ohrozenie ekonomiky štátov a za rozputanie hosp. krízy na celom svete.

To je ako vodu kázať a víno piť. Načo teda do nich neustále pumpuje prachy, ktoré ani nemá?

Vraj koluje takyto mail:
Ono by to bolo fajn, len keby tí, čo to menežuju (FED) nevyberali za tú dohadzovačskú funkciu papierových peňazí úžeru.

http://finweb.ihned.cz/c1-37109660-k...-miliard-korun

No budem teraz trocha Narcis, citujem sam seba. Neda mi - vo svetle spravy, ktora vysl aiba par dni po tom, co som to napisal...

http://www.sme.sk/c/4841577/zomrel-m...-na-vojnu.html

"Al-Libi bol jedným z prvých významných militantov, ktorého Američania chytili krátko po začiatku vojny proti teroru. Pre mnohých zostáva príkladom toho, aké neefektívne môže byť mučenie. Podľa správy amerického senátneho výboru z roku 2006 si al-Libi svoje svedectvá vymýšľal, aby sa vyhol tvrdému vypočúvaniu."

V dnesnej vysoko vyvinutej spolocnosti zomrela ludskost a slusnost, obojstranne. Bojim sa, ze ludia celkovo neriesia to, co je pre prezitie ludstva potrebne, ako zdravie, dostatok jedla, moznost slusne a dostojne zit, ale peniaze nam vsetkym zatemnili rozum a ako vidime, pre ich ziskanie co vsetko kde kto dokaze, je to hanba, kam sme sa az dostali.

HDP, hospodárska kríza a socializmus, alebo, všetko začína poctivosťou kladenia otázok.


http://dolezite.sk/HDP_hospodarska_k..._poctivos.html

Co se týče peněz, je to právě ÚROK, který je největším problémem peněžního hospodářství. Úrok musí být odstraněn, protože odporuje přírodním zákonům. A pak životnost peněz, ty nesmí být hromaditelné. Musí stárnout, aby byl člověk nucen dávat je do oběhu a nehromadil je. Když se tyto podmínky nesplní, lepší když peníze nejsou vůbec, protože vedou k stagnaci všech systémů.


SEN O ZDRAVÉM PENĚŽNICTVÍ

Bernd Hercksen


Kamkoliv se podíváme, všude se rozevírá stále větší mezera mezi bohatými a chudými. Drobní obchodníci si stěžují na pokles obratu, řetězce levných supermarketů a luxusní obchody se naopak těší stoupající poptávce. 235 miliardářů vlastní po celém světě tolik majetku jako celý zbytek lidstva. Rostoucí nezaměstnanost zostřuje sociální rozdíly a také střední vrstva dnes musí počítat s klesajícími příjmy. A to vše navzdory stále stoupající produktivitě práce.
Ačkoliv jde jednoznačně o neblahé příznaky krize, jen málo lidí hledá hlubší příčiny. Několik hesel jako globalizace, strukturální změny, krize vzdělání nebo technologická nezaměstnanost většině lidí stačí, aby je utvrdilo v přesvědčení, že se tak jako tak nedá nic dělat a že jednou zase bude lépe.
V dřívějších dobách byl pocit, že se proti panujícím poměrům nedá nic podniknout, docela pochopitelný, poněvadž na vnější okolnosti se pohlíželo jako na osudové a dané od Boha. Dnes se naštěstí tento postoj výrazně změnil. Převládá mínění, že člověk si své problémy způsobuje sám, buď přímo svým jednáním, nebo alespoň nepřímo přijímáním chybných zákonů a opatření.

Jestliže však problémy současnosti, jako je nezaměstnanost, zostření sociálních rozdílů mezi chudými a bohatými, ničení životního prostředí, přibývající násilí a zločinnost způsobuje člověk, může příčina jeho fatalistického přijímání těchto skutečností ležet jen v duchovní lenosti velké části obyvatelstva. Lidé si netvoří vlastní úsudek o zjevně chybných hospodářských opatřeních, nýbrž přenechávají odpovědnost vládám a jejich expertům.
Naneštěstí však i na vládní úrovni probíhá totéž: politikové spoléhají na odborníky národohospodářských věd a ti odsouvají morální rozhodnutí stranou, poněvadž věda má zůstat prosta morálních soudů. Například otázka spravedlnosti úroků a úroků z úroků není tématem pro jednotlivé zájmové skupiny.Ta se víceméně omezuje na to, že zkoumá způsob fungování stávajícího hospodářského systému a činí jej použitelným pro jednotlivé zájmové skupiny. Tak není za celkový výsledek zodpovědný nikdo. Herbert Vollmann píše k tomuto tématu v článku „Zdravé peněžnictví“: „Vinu na všem neštěstí nese člověk, a přesto stěží přijde někdo na myšlenku, že by selhání člověka mohlo spočívat v nedbání přírodních zákonů, zákonů stvoření, které jsou směrodatné i pro lidský život na zemi. Teprve poznání a dbaní zákonitostí ve stvoření a jejich uplatnění v pozemském životě způsobuje opravdový pokrok. Jednou takovou zákonitostí je nutné vyrovnání mezi dáváním a braním, jemuž podléhají všechny děje ve stvoření. Že tento zákon vyrovnání musí platit také pro peněžnictví a národohospodářství, má-li se trvale dosáhnout zdravé rovnováhy, je samozřejmé.“
H. Vollmann také naznačuje, kde v hospodářství dochází k porušování tohoto zákona vyrovnání: „Chyba spočívá v jednostrannosti měny, při níž se převážně bere, aniž se ve správném poměru dávají protihodnoty.“

Problémovou oblastí našeho peněžního systému je úrok: Kdo peníze půjčuje, dostává bez svého přičinění nazpět víc, než dal.
Člověku vlastně říká již svědomí, že není správné brát peníze bez protislužby. Peněžnictví dovoluje menšině, aby se obohacovala na úkor většiny, aniž pro to musí cokoliv udělat.
Že tradiční peněžnictví a placení úroků mohlo přetrvat tisíciletí navzdory této zřejmé nespravedlnosti a že i dnes je přijímáno téměř bez výhrad, zřetelně ukazuje, jak se naše společnost vzdálila od jednoduchého principu dávání a braní, jak málo dbá hlasu svědomí a pocitu přirozené spravedlnosti. Důsledky její duchovní lenosti ovšem plně dopadají zpět na lidstvo:
- Peníze nepracují, nechávají pracovat za sebe úrok: podíl úroku (kalkulatorní úrok) obsaženého v cenách zboží a akumulovaného na různých stupních výroby, činí asi 40% celkové ceny. Pracující obyvatelstvo tak subvencuje vlastníky peněz a věcného kapitálu, tedy v první řadě bohaté a superbohaté. Národohospodářský analytik Helmut Creutz rozdělil domácnosti v Německu podle jejich příjmů do 10 skupin a vypočítal, že tímto způsobem v roce 1990 osm „spodních“ skupin domácností zaplatilo 116 miliard marek 10. skupině s nejvyššími příjmy; druhá nejbohatší skupina domácností získala přesně tolik úroků ze svého majetku, kolik činí úroky v jejich spotřebních výdajích. Tímto způsobem se chudším bere a bohatým dává – zcela automaticky a téměř nepozorovaně.
- Podíl příjmů z kapitálu na celkových příjmech se stále zvětšuje na úkor příjmů z práce. Bez hospodářského růstu by takové přerozdělování příjmů vedlo k tomu, že by životní standard pracujícího obyvatelstva nejprve pomalu a potom stále rychleji klesal. Jen když hospodářství roste rychleji než peněžní úrok, dá se zabránit klesání životního standardu. „Motor přerozdělování“ úroku z úroku je tedy bičem pro trvalý hospodářský růst, který zajišťuje možnost obsloužit vložený kapitál a zároveň udržet životní standard pracujícího obyvatelstva. Růst do nekonečna je však v konečném světě nemožný. Nepřímo je tedy úrok zodpovědný také za vzrůstající ničení životního prostředí.

Stávající peněžní řád má však ještě i jiné pustošivé následky. „Peníze jsou tak významným činitelem ve vzájemném hospodářském styku lidí, že si je nelze odmyslet. Tím větší jsou dopady, které vznikají, když se peněžnictví ukáže jako nezdravé“, píše Herbert Vollmann. Pomysleme jen na velkou inflaci v roce 1923, která zničila úspory milionů lidí, nebo na světovou hospodářskou krizi od roku 1929, která vyla vyvolána poklesem množství peněz a nepřímo způsobila i nástup německého nacionálního socialismu a tím druhou světovou válku.

Také dříve existovaly velké změny v důsledku měnových krizí, například francouzská revoluce, která byla vyvolána obrovským zadlužením státu, zánik Říma a staletý spánek hospodářství a kultury v raném středověku v důsledku chronického nedostatku peněz (deflace) nebo vzestup antického Řecka díky vynálezu peněžních mincí.
Žádný div, že stará náboženství – židovství, křesťanství a islám – se pokoušela dát úrok do klatby jakožto nejviditelnější a nejnespravedlivější následek nezdravého peněžnictví. U Židů byly dlužníkům každých 49 roků prominuty jejich dluhy.
Ježíš požadoval: „Prodejte svůj majetek a čiňte jím dobro. Udělejte si měšce, které nestárnou, nehynoucí poklad v nebi, kam zloděj nepřichází a kde mol neničí.“ (Lukáš 12,33; podle moderního překladu Herberta Reithmüllera)
Jde tedy o to, nelpět na penězích a nehromadit pozemské poklady. Nepomíjivý poklad je jen mimo tuto hmotnost („u Boha“), zatímco pozemské poklady nemohou být nikdy trvalé.
Právě tento přirozený cíl „nepomíjivého pokladu“ sledoval člověk ve svém velikášství tím, že použil k výrobě peněz ušlechtilého kovu, tedy velmi trvanlivého materiálu. Věčné ovšem není zboží, jehož směnu mají peníze zprostředkovat. To podléhá „zubu času“, kazí si, přináší s sebou výdaje na skladování, které jeho hodnotu snižují, nebo vychází z módy. Nadčasové peníze tak mají vůči zboží „zabudovanou“výhodu: Majitel peněz, který chce své peníze vyměnit za zboží, může počkat a zavřít truhlu s penězi, když obchod neodpovídá jeho představám. Majitel zboží nebo ten, kdo chce pracovat, to učinit nemůže, protože jeho zboží časem ztrácí hodnotu.
Tato převaha majitelů peněz je klíčovým bodem nezdravého peněžního řádu. Peníze jsou jako prostředek směny cennější než zboží, takže jejich majitel může získat ve zboží větší protihodnotu. Kdo se vzdává vlastnictví všemocných peněz, žádá proto zvláštní prémii za svou oběť – úrok. Příjemce úroku připomíná loupežného rytíře, který si svoji mocenskou výhodu nechá zaplatit zvonivými mincemi.

Ježíš žádá, aby peníze nestárly v měšci, mají tedy být postaveny na roveň stárnoucímu zboží. To odpovídá přírodnímu zákonu o vzniku a zániku, jemuž je podřízena veškerá hmotnost. Jen peníze, které časem ztrácejí na hodnotě, mohou odstranit úrok, odporující přírodnímu zákonu, neboť takové „přirozené“ peníze jsou zboží rovny. Již v antice existovaly snahy o takovou přirozenou měnu: Diogenes žádal „kostní měnu“, jejíž stárnutí bylo po nějaké době zřetelně cítit a Sparťané používali rezavějící železné peníze. Teprve ve vrcholném a pozdním středověku, asi od r. 1150 do r. 1500, měly „neutrální peníze“ v Německu pronikavý úspěchů. Kolem poloviny 12. století zavedl magdeburský arcibiskup Wichmann jako první tzv. odvolávání mincí, při němž se v určitých časových odstupech vyzývalo k jejich výměně. Biskup, jako zemský vládce, si podržel část těchto peněz jako daň, zbytek dostali občané nazpět ve formě nově ražených peněz. Tímto elegantním a účinným způsobem mohly být pravidelně a spolehlivě vybírány daně, občané dokonce přicházeli k zemskému vládci sami, aby dodali své peníze, neboť po odvolání mincí (nejvýše jednou až dvakrát ročně) staré už neplatily.
Peníze měly tak řečeno zabudované datum rozkladu, stárly jako zboží. Privilegium majitele peněz tím bylo pryč, nemohl věčně čekat s obchodem, poněvadž také jeho peníze časem ztratily hodnotu. Tímto způsobem stále obíhaly nové mince, „Brakteáty“, které byly tak tenké, že se daly zlomit a nemohly být hromaděny, jak to žádá i Ježíš v evangeliu.
Účinek používání brakteátů, rozšířených ve střední Evropě, na hospodářství a společnost byl mocný. Doba od r. 1150 do r. 1500 byla dobou bezpříkladné trvalé konjunktury, nikdy předtím ani potom nebylo v Německu založeno tolik měst. Viditelným příkladem všeobecného blahobytu byly nesčetné katedrály, které občané dobrovolně financovali a jejichž stavba byla po r. 1500 z nedostatku peněz zastavena. Napůl hotové dómy v Kolíně nebo v Ulmu byly dokončeny teprve v 19. století.
Doba brakteátů skončila kolem r. 1500, poněvadž knížata tento způsob vybírání daní často zneužívala a odpor obyvatel vůči platidlu rostl. Žel, lidé tehdy neprohlédli požehnaný účinek stárnoucích peněz, takže proti zavedení původních mincí z ušlechtilého kovu nebyl kladen příliš velký odpor.
Důsledkem staronové zlaté měny byly stoupající úroky, s jejichž pomocí věřitelé, jako například Fuggerové, nashromáždili pohádkové bohatství. Na druhé straně obyvatelstvo stále chudlo.

Dnes požadavek stárnoucích nebo neutrálních peněz zastupuje především hnutí volného hospodářství, jehož cílem je „přirozený hospodářský řád“. Jeho objevitelem byl asi před 100 lety německý obchodník Silvio Gesell, který ve svém povolání čelil neustálému kolísání cen a aniž měl akademické vzdělání, začal pátrat po příčinách. Našel je v tradičním peněžnictví.
Tehdy bylo množství peněz přímo závislé na množství vytěženého zlata nebo stříbra. Gesell žádal tehdy konec zlaté a stříbrné měny a zavedení papírových peněz, jejichž krytí by bylo dáno jejich funkcí všeobecného platebního prostředku. Tento požadavek byl po velkém selhání zlaté měny během velké hospodářské krize po roce 1929 po druhé světové válce splněn v celosvětovém rozsahu. Úspěšný obchodník působící v Argentině však šel se svými požadavky ještě dále: chtěl dosáhnout cenové stability a odbourání úroků tím, že peníze, jako kdysi v době středověkých brakteátů, by byly vystaveny tlaku nabídky.
Toto zajištění oběhu peněz by mělo účinkovat podle jeho představ prostřednictvím nálepek na peněžních poukázkách, které by stály tisícinu hodnoty peněz a týdně by se na bankovky nalepovaly, aby peníze podržely svou platnost. Peníze tedy ztrácejí ročně asi pět procent své hodnoty, takže vzniká tlak dát peníze co nejrychleji do oběhu nebo je půjčit. Místo nálepek se může zajištění oběhu provést také náhodnými výměnami určitých druhů peněžních poukázek. Tím se peníze stávají pomíjivými a negativní vliv úroků je odstraněn.
Prostřednictvím takové měnové reformy se lze také vyhnout hospodářským krizím, poněvadž vydané množství peněz se rovná množství peněz v oběhu, které lze kontrolovat a přesně přizpůsobovat pomocí indexu cen zboží. Dnes naproti tomu zabraňuje faktor nejistoty množství držených peněz přesnému dávkování obíhajícího množství peněz.

Přirozeně vyvolává každá základní myšlenka, týkající se reformy peněžnictví, mnoho dalších otázek – od zajištění osobní starobní péče až po oblast správy bank – o nichž by se muselo zodpovědně přemýšlet a diskutovat. Právě v době globalizace existuje velké nebezpečí, že myšlenky, které fungují jen v uzavřené hospodářské oblasti jsou odsouzeny ke ztroskotání. Najdou-li se však lidé, kteří mají odvahu vystoupit proti lhostejnosti, nepochopení nebo odmítnutí, najdou se i smysluplné cesty ke změně.

Trochu na odľahčenie. Včera som dostala tento email, keď nič iné, aspoň prídete na pozitívnejšie myšlienky

Tuším to už na porade je. V starsich prispevkoch.

Ja prave dost uvažujem, dumam. Sučasny financny system je postaveny na dlhu. Teda peniaze existuju preto, lebo niekto iny ma dlh. Teraz na tom priklade je demonstrovane, ako vyriešiť to, aby ten dlh nebol. Čiže treba vymysliet "peniaze", ktore budu dlh likvidovať. Ale pozor, tie peniaze po oddlžení musia zaniknut. Teda nesmu byť použité na uspokojovanie potrieb -. t.j. na nakup tovarov a služieb žiadneho človeka.
Neviem, či si niekto z vas spomina ako to bolo v sociku. Štatne podniky, predtym narodne podniky fungovali na tzv.fakturizacii. To sa realizovalo cez štatnu banku československu. Pokial tie peniaze, samozrejme tiež take virtualne boli naozaj použité na to, na čo boli predurčené, tak bolo fajn. Koruna mala silu. No akonahle zopar špekulantov prislo na to, ako tie fakturačné peniaze premenit na peniaze pre jednotlivca, nazvyme ich "šušťavé" peniaze, tak ich objem zvyšoval inflaciu. Koruna stracala hodnotu, na trhu nebol tovar a služby, ktore by sa dali kupiť, resp. bolo treba vela koruniek na ich obstaranie. Byvalý režim dokonca trestal takych spekulantov, islo o pripady falošných miezd, čiernych duší, vyplatenych bez existencie doloženej realnej prace. Toto sa velmi starostlivo kontrolovalo, no system padol na tom, že určitý týpkovia viac a viac premienali fakturačné peniažky na tie "šušťavé" . Ten dej sa zacal kdesi od roku 1968. Starsie rocniky si zaiste na to spomenu. Napokon mame k tomu aj inu temu, kde sme rozoberali, že porcia zmrzliny stala 50 halierov. Dokonca ako školakovi v 1.rocniku ZDS (69/70) mi zmrzlinarka naporcovala "niečo" aj za 25 halierov.

Tento článok doporučujem:
http://dolezite.sk/Miliardy_bankarom_dlhy_ludu.html

Vitajte v Zimbabwe!
http://www.debtaid.cz/debtaid-blog/vitejte-v-zimbabwe

Myslím si, že už tam sme. My vieme vždy dobre stupiť do toho správneho ...

Tak o nas sa tam este nepise, ale uspesne tam spejeme, polia uz neobrabame, vsak radsej platit nezamestanych, ako ich zamestat v rastlinnej vyrobe, radsej tam posleme milionove stroje, ktore nam do buducna znehodnotia podu a co, vsak dosypeme umelaky, haciendy uz rastu, vsak naraz musi honoracia spat v styroch spalnach, asi sa meni po dvoch hodinach, no a tych schopnych sme nemuseli ani revoluciou vyhadzovat, odisli sami...

tetrisss...ako môžeš??? načo by nám boli robotníci do rastlinnej výroby, keď sme urobili také úspešné dohovory o tom čo všetko nebudeme pod nebezpečenstvom sankcií zo strany EU produkovať? Pripomína mi to podmienky, ktoré dáva svetová obchodná banka štátom za možnosť pôžičky. Keď som niekde čítala tieto podmienky vo všetkých bodoch som spoznala Slovensko po nežnej. Všetky tieto podmienky sú voči týmto štátom diskriminačné. Ja by som už fakt týchto hajzlíkov čo tento finančný systém na svoje obohatenie vymysleli, vešala za jeden úd do rozpálenej púšte.

Ja tiež. Pobrali judašske groše aby nas zapredali. Miesto pastvin vybudujeme golfove ihirska a deckam dame žrať golfove loptičky.