# Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy.
# Při představě, jak po každé nevyzuté návštěvě
# klečím s rejžákem a drbu koberce, je mi zle.
# Proto bez milosti vyhodím každého,
# kdo si bagančata v chodbě nevyzuje.
# Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla.
# Ráno mi manžel oznámil, že přijde z práce dřív,
# protože se u nás po poledni zastaví jeho šéf.
# ŠÉF???
# Nastala mela. Vygruntovala jsem celý byt,
# všechno muselo být v pořádku a nikde ani smítko.
# O šéfovi bylo známo, že je to pedant a neodpustí žádnou chybu.
# A taky jsem se chtěla vytáhnout...
# Zápolení s hadrem připomínalo desinfekční maratón,
# na sporáku syčela voda na domácí knedlíky
# a v kastrolu se tetelili ptáčci.
# Děti až těsně před obědem dostaly gala oblečky
# a v jídelních sesličkách vypadaly jako andílci.
# Ovšem jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle
# a ony se začaly hlasitým vřískotem
# a mlácením lžiček do stolečků dožadovat svého papůůů.
# Knedlíky potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti,
# když v tom se ozval u dveří zvonek.
# V poklusu jsem loktem otevřela dveře a v domnění,
# že je to manžel, houkla přes rameno: "Vyzout a uklidit boty!
# Já to po tobě, ty dobytku, uklízet nebudu."
# Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových ratolestí,
# když mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích.
# Nebyl to manžel, ale starší elegantní pán v obleku.
# "Mladá paní, jmenuji se Dvořák a mám zde počkat na vašeho pana
# manžela."
# Polilo mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo.
# V obličeji rudá jako rajče jsem se omlouvala.
# Pan Dvořák jen mávl rukou a doporučil mi nakrmit dítka,
# než zboří barák. Jako správná paní domu jsem nabídla oběd i hostu
# a ten se slovy, že domácím ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu
přijal.
# Já byla tak vystresovaná ze šéfa i řvoucích dětí,
# že jsem asi úplně vypnula mozek a dělala vše automaticky.
# Až po nějaké době mi přišlo divné, proč šéf tak vytřeštěně
# zírá do talíře a nejí.
# Já v první chvíli vůbec nic závadného na jeho porci nenašla.
# Ale hned v té druhé chvíli, kdy mi zřejmě opět myšlení naskočilo,
# bych byla nejradši na druhém konci světa.
# Zmohla jsem se jenom na to stát a tupě zírat na stůl před šéfa.
# Před sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s
kačenkou,
# na něm místo příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené knedlíky
# i maso,
# a to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve svých
stoličkách.
# Když mi stud dovolil zvednout oči k panu "Nejvyššímu",
# byl v obličeji rudý jako rak od zadržovaného smíchu.
# Nakonec se tak rozchechtal, až mu tekly slzy.
# Když jsem se mu sápala po talíři,
# abych vše napravila a dala mu novou porci oběda, odmítl.
# Tou polévkovou lžící tu "šlichtu" snědl a ještě zdvořile
poděkoval.
# Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani
slovo.
# Já mu to vyprávěla, až když návštěva odešla.
# Seděl u stolu a přemýšlel s hlavou v dlaních,
# jaký asi bude mít na výpovědi uvedený důvod.
# A já už viděla miláčka ve frontě na pracovním úřadě
# a mě s dětmi žebrající u kostela.
# Celá historka se samozřejmě roznesla po firmě
# a následně po všech stavbách v širokém okolí.
# Šéf prý to líčil na poradě takhle: "Zazvoním, otevřou se
# dveře, a než stačím pozdravit, už jsem dobytek.
# Řev mi drásal uši, ale vůně oběda mě donutila zůstat
# a neprásknout za sebou dveřmi.
# Když se všechno vysvětlilo s tím, že dobytek nejsem já, ale Martin,
# přijal jsem pozvání na oběd.
# Chlapi, já myslel, že je po mně,
# když jsem dostal dětský prostírání - asi abych paní domu neupatlal
# ubrus
# - polívkovou lžíci - nejspíš abych si příborem neublížil
# - a vrcholem všeho byl umělý talířek s předkrájeným obědem.
# Fakt jsem chvíli čekal, že dostanu plínu pod krk,
# abych si neumazal sako, a že mě tou lžící i nakrmí.
# Ještě že se všechno včas vysvětlilo, jinak bych dostal dudana
# a skončil bych v posteli jako ty děcka.
# Proto bacha, až půjdete k Martinovi!
# Vyzout už před vchodem a ničemu se nedivit!"
# Je fakt, že si dlouho chlapi ze stavby, když u nás obědvali,
# neodpustili narážky typu: Můžu jíst sám, nebo mě nakrmíš?
# Hele, chlapi, už jsem velkej, dostal jsem příbor!
# Prostírání s kačenkou by nebylo?
# A už od dveří řvali: "Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!"
#
# Přesto na vyzouvání návštěv trvám, i když už je nenazývám
dobytkem.